MH na výletě v Sezimově Ústí

První víkend v březnu se skupina 10 dětí a dvě vedoucí vypravila na výlet do Plané nad Lužnicí. Cestovali jsme vlakem a cesta byla opravdu dlouhá – 4,5hod a několik přestupů. Na místě (ve skautské základně) na nás měla čekat skupina dětí a vedoucí z ČČK Praha. Cestu jsme zvládali skvěle, menší problémy nastaly až před posledním přestupem ve Veselí nad Lužnicí. Od kamarádů z Prahy přišla smska, že někde nastala chyba, že v Plané nad Lužnicí žádná skautská základna není. Nemáme tedy vystupovat v Plané, ale musíme se dostat do Sezimova Ústí. Právě tam byla ona hledaná základna a naše ubytování na příští dva dny. Díky velmi hodnému panu průvodčímu a super orientaci Jany, jsme dorazili do Tábora (dvě zastávky jsme jeli načerno), a pak z Tábora městskou hromadnou dopravou do Sezimova Ústí již za úplné tmy. Kamarádi z Prahy už na nás čekali s večeří. Takže ubytovat – spali jsme všichni v jedné velké místnosti v patře budovy, najíst – byly palačinky a pak už hurá na seznamovací hry (některé i venku ve tmě). Všichni jsme se velmi dobře bavili a užívali si. I když jsme byli unaveni z dlouhého cestovaní, do spacáků jsme zalézali až po půlnoci, ale spokojení. Ráno budíček nebyl, ale v 9hod už byly všechny děti na nohou a těšily se, co bude. Konečně jsme také viděli chatu a její okolí za denního světla. Byli jsme mimo centrum, u lesa a přitom do města 10min chůze, do centra Tábora pár minut městskou hromadnou. Dopoledne probíhala výuka první pomoci s nácvikem masáže srdce a děti se také rozdělily do několika skupin a musely si vymyslet pokřik. Po obědě následoval polední klid, vedoucí dolaďovali celoodpolední hru a pak už hurá ven. I přes neznalost místního terénu, vyrazily skupiny dětí samy do terénu plnit záludné úkoly. Šly podle předem určených kritérií a nápovědu na správnou cestu hledaly i v zadaných úkolech. Vedoucí je jistili zpovzdálí a vše bedlivě sledovali. Venku bylo opravdu nádherně, celé odpoledne jsme tak strávili venku, prozkoumali okolí základny i město a zpět se vraceli již za šera. Chvíle odpočinku, zhodnocení výsledků a celé hry a malá pozornost pro každé družstvo. Mezitím vedoucí připravili večeři a pak už se děti nemohly dočkat modelových situací. Byly rozděleny do dvou skupin, kdy jedna skupina dělala zraněné a druhá zasahující. Děti si to užívaly, zraněné hrály naprosto bravurně a jako zasahující byly opravdu šikovní. Při těchto modelových situacích využily svoje znalosti a postřehy z dopolední výuky a naučily se také otáčení zraněného do stabilizované polohy ve stísněných podmínkách, odstranění cizího tělesa z dýchacích cest – tzv. Heimlichův chvat, zafixování otevřené zlomeniny. Z modelových situací to byla např. otrava plynem, řezné rány, mdloby, bezvědomí a mnoho dalšího. Čekala na ně i tzv. hromada, kdy na sobě leží různě naházené děti a zasahující je musí opatrně sundávat a zjišťovat zranění – něco na způsob domina. Některé menší děti usnuly přímo při zásahu a vysvětlování si správného zvládnutí situace, ostatní odcházeli do spacáků opět po půlnoci. V neděli ráno nejprve vše uklidit a zabalit, snídaně a hurá na tak dlouho očekávané modelové situace s reálným maskováním. Děti opět rozděleni do dvou skupin a ošetřovaly např. řezné rány, musely zvládnout situaci s agresorem, bezvědomí, amputaci prstu ruky, popáleniny, hromadný úraz na schodišti. Naučily se také manipulovat se šátkem a jeho pomocí zafixovat zlomeniny, ošetřit hlavu, ruce. A už tu byl oběd a nezadržitelně se blížil také odjezd domů, i když děti nás stále přesvědčovaly o tom, že by bylo lepší přeci jenom zůstat. Ale bohužel, nešlo to. Takže ještě popřát Jindrovi k narozeninám, hromadné foto, posbírat batohy, spacáky, děti a hurá hromadnou dopravou směr Tábor. A z Tábora vlakem směr Ždírec, tentokráte pouze se dvěma přestupy.