Hlavní stránka » Mladí hasiči » Naše činnost » 2015 » Mladí hasiči přespali na hasičském cvičišti

Mladí hasiči přespali na hasičském cvičišti

Letošní přespání mladých hasičů se uskutečnilo až téměř na konci prázdnin – z pátku 21.8.2015 na sobotu 22.8.2015. Sraz byl v 16:00hod na hasičském cvičišti. Přišlo 20 dětí + vedoucí. Hned na začátku byly děti rozděleny do tří družstev a v těchto družstvech celé přespání soutěžily, spolupracovaly a snažily se i o vzájemnou spolupráci s ostatními. Šlo o to, aby se děti naučily spolupráci jak ve své skupině, tak i s jinými skupinami, vzájemné pomoci, toleranci...
Bylo krásné počasí, a tak jsme mohli využívat vodu, jako hlavní pomůcku při soutěžích. V první soutěži si děti vyzkoušeli práci se "džberovkou". Museli s kýblem doběhnout ke kádi, tam nabrat vodu, nalít do džberovky. Jeden z týmu našrouboval proudnici, doběhl na vyznačenou čáru a snažil se co nejdříve srazit láhev s vodou. Ostatní se střídali při pumpování a dolévání vody do džberovky. Tady se ukázalo, jak jsou děti schopné spolupracovat a rozdělit si jednotlivé úkoly. A nebyla by to ta správná hra s vodou, kdyby se nezvrhla k vzájemnému polévání a stříkání po sobě. Děti si užily zábavy a nastal čas práce. Nejdříve se do tréninku pustilo družstvo mladších, ostatní si vymýšleli svoje hry, povídali si a ti nejstarší pomáhali v kuchyni s přípravou večeře. Takto se v trénincích vystřídala všechna družstva. Nešlo jen o klasický trénink, ale děti si vyzkoušely i práci na jiných pozicích než normálně běhají. V družstvu starších B, došlo díky této zkoušce jiných pozic k menší změně, která vedla k lepšímu výkonu na proudu. Díky pěknému počasí skončilo každou chvíli některé z dětí v kádi, džberovky byly stále v provozu a všude byl slyšet smích a šplouchání vody. Po zábavě dětem vyhládlo a tak se seběhly ke kuchyni, kde už šéfkuchař Ovouch se svým týmem rozdával úžasně vonící hamburgery s mletým masem a zeleninou. To, že byly opravdu výborné, můžete vidět na fotkách – děti se jimi doslova cpaly a někteří zvládly i dva. Po večeři si děti připravily "ležení". Tentokráte jsme využili nové podium, které se dá zavřít, a děti si vytvořily ležení právě tam. Kdo se nevešel (někteří vedoucí), spal v boudě. Hned od začátku děti věděly, že může začít kdykoliv houkat siréna a některé družstvo (nebo i družstva) může mít výjezd k požáru. To, které družstvo to bude, se vždy dozvěděly na daném místě z vyvěšené cedule. V rohu boudy byla zřízena provizorní hasičárna, kde bylo hasičské oblečení – kalhoty a bunda + helma a džberovky. Po zaznění sirény (autentický zvuk sirény jsme pouštěli z mobilních telefonů) se vždy velitel družstva běžel podívat, které z družstev má výjezd. Pak si svolal svoje celé družstvo, čtyři děti se museli obléknout do hasičského oblečení + helmy, vzít džberovky a utíkat (ujíždět liazkou :-)) k požáru (skutečnému ohni, který vždy zapálili a měli pod kontrolou "velcí kluci hasiči"). A aby nebyl ten běh k požáru tak jednoduchý, muselo z hasičárny vždy vybíhat celé družstvo pohromadě (jako že jedou v liazce) a zároveň překonávat také překážky – přelézt dřevěnou kozu. Sranda byla opravdu veliká a děti to nesmírně bavilo a bylo na nich vidět obrovské napětí a nervozita, kdy zase zazní siréna. A aby nám nebyla venku zima, seděli jsme kolem Keltské louče, která děti neskutečně lákala, a stále do ní něčím šťouraly a něco do ní vkládaly. Kolem půlnoci se děti uložily ke spánku. Zavrtáni do svých spacáků se pomalu ubíraly do světa snů. A najednou.... siréna hlásí poplach. Všichni honem z tepla spacáků, boty, bundy a uhání k výjezdu. Tentokráte mají výjezd všechna tři družstva – jedná se o požár, kde jsou i zranění lidé. Je tma, lidé křičí, pláčou... Děti musejí spolupracovat, mluvit mezi sebou, organizovat svoji činnost. Zde se ukázalo, jak důležité je toto děti učit. Ti, co již absolvovaly nějakou akci se záchranáři, věděly co a jak, ti ostatní byly vyděšeni a spíše se vzdalovaly. Ti, co věděly co a jak, si je ale dokázali zorganizovat a rozdělit úkoly – zavolat další pomoc, hasit, obstarat zraněné a další. Po skončení celé akce jsme si ovšem ještě nějakou chvíli povídali, upřesnili si, co bylo dobře, co špatně, proč danou věc udělat tak a ne onak, co je nejdůležitější, co počká. I když vše bylo bráno jako hra, děti se tím učí a získávají nové dovednosti. No a po nočním výjezdu už doopravdy hurá do říše snů. Po náročné noci si děti v sobotu ráno přispaly (děkujeme :-)) a až po deváté hodině usedaly ke snídani. Snídaně proběhla formou kdo si co vezme, to má. Bohužel vosy byly vždy první, takže jsme museli dávat opravdu velký pozor jak při jídle, tak při pití. Po snídani pak proběhl úklid spacáků a celého podia a mohla začít další zábava. Opět děti rozděleny do družstev a přehazovaly si mezi sebou balonky naplněné vodou. Vyhrávali ti, kterým vydržel balonek nejdéle. A jako vždy, nakonec se celá hra zvrhla ve vodní bitvu a naplněné balonky létaly vzduchem o stošest. Komu vydržel balonek celý, vyhrál. Další, u dětí velmi oblíbenou hrou, bylo chytání jablek v lavoru plném vody. U této hry se užije vždy spousta legrace a o zábavné okamžiky není nouze. Děti ze sebe vydaly spousty energie a bylo třeba jí doplnit. Jde se na oběd. Mistr kuchař si dal záležet – hranolky se směsí a zelenina. Po vydatném obědě přišlo překvapení, na které děti čekaly už od pátku – nikdo nevěděl, o co půjde a na tajemnosti přidal i příjezd hasičů z Přibyslavy. Velký fukar, dlouhý igelitový tunel, děti v plavkách... Co bude následovat? Děti neskrývaly napětí a zvědavost a netrpělivě čekaly, co z toho všeho bude. Přibyslavští nelenili a zábava začala. Pěna, pěna a všude samá pěna. Kopec krásné nadýchané pěny. V tu chvíli se z nás všech staly malé děti a naplno jsme si to užívaly. Děti se vrhaly do pěny, házely jí po sobě, "potápěly se", "obalovaly se" do ní a vypadaly jako Yetti, klouzaly se... Úžasná zábava. Horší bylo umývání – voda v kádi studená, z hadice ještě víc. Takže honem umýt a převléknout do suchého. Když se všechny děti převlékly, dostaly diplom a malou odměnu za statečnost. Dva dny utekly jako voda a my doufáme, že se dětem na přespání líbilo, užily si ho a příští rok ... Kdo ví